Linux je pouze jádro OS (tzv. kernel). Teprve spojením s projektem GNU vzniká plnohodnotný operační systém. To je důvod, proč nehovořím o Linuxu, ale o GNU/Linuxu.

GNU/Linux není jeden konkrétní operační systém. Ve skutečnosti tento termín zastřešuje ohromné množství relativně nezávislých projektů, jejichž integrací vzniká konkrétní operační systém. GNU/Linux je tedy možné si z oněch komponent vlastnoručně "postavit", ale to bývá značně složité a časově náročné. Proto existují linuxové distribuce, tedy již sestavené, konkrétní operační systémy založené na GNU/Linuxu. Výběru distribuce se budeme věnovat dále.

Účelem GNU/Linuxu je nabídnout uživateli svobodný operační systém. Tyto svobody jsou čtyři, a sice svoboda používat program, jak si uživatel přeje, studovat, jak funguje, upravovat jej a šířit jak původní, tak upravenou verzi.

Uživatelé se často ptají, k čemu jim tyto svobody jsou, když třeba nejsou programátoři a nechtějí si systém upravovat. Neuvědomují si přitom, že co nemohou nebo nechtějí udělat oni, mohou udělat jiní, a prospěch z toho mohou mít zpětně i ti, kteří se na změnách nepodíleli. Mezi tyto zprostředkované výhody patří mimo jiné:

GNU/Linux je stabilní a spolehlivý systém. Není náhodou, že je velmi rozšířený na serverech, kde je stabilita a spolehlivost jedním z rozhodujících kritérií. Je jasné, že stabilita je omezena použitým hardwarem, na poruchovém HW stabilitu očekávat nelze.

Linuxové distribuce nejsou holé OS bez aplikací, jsou plně vybavené řadou aplikací pro běžné i speciální použití. Díky tomu můžete se systémem ihned začít pracovat, a nikoliv nejprve nahrávat jeden program za druhým.

S GNU/Linuxem nejste omezeni na jediný prohlížeč, jediný přehrávač nebo jediné grafické prostředí. Máte možnost si vybrat, prakticky na každé úrovni. Jakou si zvolit distribuci, kterou variantu, jaké prostředí, jaké aplikace, atd. - záleží jen na vás. Nikdo vás nenutí jít jednou cestou.

GNU/Linux před vámi nic netají, v každém okamžiku můžete zjistit, co se děje i co se dělo. Stejně tak máte možnost ve svém systému změnit či upravit naprosto cokoliv. Jste to vy, kdo určuje pravidla.

Nebudu zastírat, že každý OS včetně GNU/Linuxu má jistá bezpečnostní rizika. Koneckonců, chyby dělá každý, včetně vývojářů GNU/Linuxu. Ale faktem je, že na tento operační systém prakticky neexistují viry ani spyware, Linux navíc sám obsahuje špičkový firewall a dobře vyladěný systém oprávnění. Aktualizace jsou dostupné velmi rychle, software se instaluje z repositářů s digitálně podepsanými balíčky. Tato opatření pomáhají efektivně chránit uživatele před bezpečnostními riziky.

GNU/Linux prochází, díky otevřenosti jeho zdrojových kódů, neustálým nezávislým bezpečnostním auditem veřejnosti. Kdokoliv se může podívat, jestli daný program nedělá něco, co nemá. U GNU/Linuxu je tedy důvodů pro pochybnosti velmi málo. Samozřejmě je ale vždy na uživateli, aby si sám určil, čemu důvěřuje. Ostatně, pokud má zájem, může projít zdrojový kód ke každému programu sám, a přesvědčit se na vlastní oči.

Důsledkem otevřenosti a unixového charakteru GNU/Linuxu je ohromná flexibilita. GNU/Linux lze přizpůsobit prakticky jakémukoliv účelu, a to je důvodem, proč ho nalezneme téměř všude. Na osobních počítačích, serverech, superpočítačích, mobilech i PDA. Existuje také řada speciálně upravených linuxových distribucí pro řadu účelů.

Nebudeme si nic nalhávat, alespoň na domácích a kancelářských počítačích má GNU/Linux výrazně menší podíl než současný majoritní systém. Důsledkem toho je, že se řada společností vyvíjející software nebo hardware orientuje výhradně na onoho "Goliáše" a na jiné operační systémy příliš nemyslí.

To znamená, že některý hardware prostě pod GNU/Linuxem fungovat nebude, nebo bude postup jeho zprovoznění příliš složitý. Většina hardwaru však podporována je, takže není důvod panikařit. Se softwarem je to podobné. Je-li software k dispozici pouze ve verzi pro majoritní systém, pak je jasné, že v GNU/Linuxu jen tak spustit nepůjde.

Naštěstí pro tento problém existuje několik řešení. Prvním je projekt Wine a jeho komerční varianty (Cedega, Crossover). Lze si ho představit jako tlumočníka mezi Linuxem a programem pro majoritní systém. Tyto projekty samozřejmě nemají ani zdaleka 100% úspěšnost, ale žít se s nimi dá. Druhým řešením jsou ryzí emulátory (VMWare, Virtualbox, qemu, apod.), do kterých se nainstaluje majoritní systém a požadovaný software, a to celé funguje pod GNU/Linuxem.

Posledním řešením je současný provoz GNU/Linuxu a MS Windows. Oba systémy mohou koexistovat na jednom počítači a uživatel se může sám rozhodnout, který operační systém v danou chvíli spustí.

Některé známé a používané patentově chráněné technologie (zejména audio a video kodeky), nemohou být součástí některých distribucí (v závislosti na tom, kde se vyrábí, nebo pro koho jsou určeny), a proto bývá nutné tyto komponenty do systému doplnit. U některých distribucí je to velmi jednoduché, jinde to bývá složitější. Tyto záležitosti však bývají podrobně popsány v dokumentaci nebo na webových stránkách distribuce.

GNU/Linux není MS Windows. I když jsou po uživatelské stránce podobné, jejich správa i funkčnost se liší. Tudíž je třeba, abyste se naučili něco nového, možná přečetli nějakou dokumentaci a GNU/Linux si náležitě osahali a seznámili se s ním. To samozřejmě vyžaduje čas, který můžete a nemusíte mít. Výhodou je, že si můžete sami určit, kam až chcete v seznamování se s GNU/Linuxem zajít, co se naučit a co ne, a libovolně si rozvrhnout "učební plán" podle toho.

Dva lidé, Ken Thompson a Dennis Ritchie, stáli roku 1969 v rámci Bell Laboratories u zrodu operačního systému Unix. Tento operační systém byl vytvořen od počátku tak, aby s ním mohlo současně pracovat více uživatelů (byl tedy od začátku víceúlohový a víceuživatelský). Jeho budoucnost byla zajištěna přenositelností. Za tímto účelem byl vytvořen programovací jazyk C, do kterého byl posléze Unix přepsán a přenesen na jiné platformy. Unix získal svou slávu především díky své architektuře, která má ryze geniální myšlenku:

Kombinací těchto prográmků je možné realizovat přesně to, co je třeba. Této architektuře se říká modulární, systém je komplex relativně samostatných komponenet, které spolupracují, a řízením jejich spolupráce je možné dosáhnout přesně toho, co člověk potřebuje.

V Unixu platí ještě jedno pravidlo - "všechno je soubor". To se týká mj. i hardwaru, takže v Unixu je vaše tiskárna, pevný disk či síťová karta obyčejný soubor. A není náhodou, že ony výše zmíněné prográmky umí mj. velmi dobře zacházet se soubory.

Z těchto důvodů byl Unix velice oblíbený a netrvalo dlouho a začaly vznikat jeho další implementace.

Posuneme se do roku 1983, kdy Richard M. Stallman založil projekt GNU. Stallmanovi vadila tzv. proprietární (uzavřená) podstata dosavadního softwaru, tedy ta, která existuje dodnes. Spočívá v tom, že jeden subjekt daný software "uzavře" pomocí licence a autorského zákona. Uživatelům pak brání v tom, aby jej jakkoliv měnili, upravovali, popřípadě i šířili dál. Uzavřenost softwaru také způsobuje závislost uživatele na výrobci, který rozhoduje, kdy a jestli program opraví, upraví, či vylepší. Uživatel pak de facto ani nemá šanci si ověřit, že software dělá skutečně to, co dělat má, a ne nic nepříjemného navíc, což je v dnešní době velice aktuální téma (viz spyware, adware, rootkity, apod.).

Richardovi se tato situace nelíbila, byl toho názoru, že uživatelé by měli mít příslušná práva nskládání se softwarem, který používají, tedy že software by měl být svobodný. Základem pro používání jakéhokoliv softwaru je operační systém, a tak se Richard rozhodl vytvořit svobodný operační systém a založil projekt GNU, který měl vytvořit svobodnou implementaci operačního systému Unix. Vývoj zastřešil v rámci Free software foundation (Nadace svobodného softwaru).

Svobodný software je ale pojem, který v našem právním řádu neexistuje. Všechen software se musí licencovat. Pokud je software bez licence, spadá do kategorie public domain. Ale public domain software může kdokoliv uzavřít, vytvořit z něj proprietární software a svobodu jeho uživatelům odebrat. Z toho důvodu vytvořil Richard licenci GNU/GPL, která je považována za copyleft (copyright naruby). Zatímco copyright dnes slouží k tomu, aby moc nad softwarem soustředil v rukou jednoho subjektu a ostatní omezil, copyleftová licence GNU/GPL přesně tohle znemožňuje tím, že veškerá odvozená díla od GNU/GPL softwaru musí být vydána pod stejnou licencí, která svobody zajišťuje.

Licence GNU/GPL má copyleftový charakter, což znamená, že software smí být šířen pouze pod stejnou licencí. Není tedy možné vzít GNU/GPL software a udělat z něj proprietární software. Více informací o projektu GNU a myšlenkách Richarda Stallmana naleznete na stránkách projektu GNU.

Nyní se přesuneme do roku 1991. Projektu GNU chyběla k dokonalosti jediná věc, funkční jádro operačního systému (kernel). Ten sice projekt GNU zahrnoval (GNU/Hurd), ale byl příliš složitý, než aby byl zralý produkčního nasazení (dodnes není).

V roce 1991 finský student, Linus Torvalds, zveřejnil svůj úmysl sestavit unixové jádro, které by, dle jeho slov, nemělo být tak profesionální jako projekt GNU. Jenomže do práce se zapojilo tak obrovské množství nadšenců, že se velmi brzy situace změnila a z Linuxu se stal profesionální unixový kernel. Sloučením softwaru z projektu GNU a linuxového jádra vznikl GNU/Linux. V roce 1994 byl vydán Linux 1.0 a o rok dříve již vznikly dvě linuxové distribuce, Slackware a Debian.

GNU/Linux začal velmi rychle nabývat na síle. Vzniklo ohromné množství dalších projektů, přinášejících další a další funkcionalitu uživatelům tohoto svobodného unixového operačního systému. GNU/Linux začaly podporovat i velké korporace jako IBM, Hewlett-Packard, Novell či Oracle.

Roku 1998 nastal linuxový boom, kdy došlo k jeho růstu na poli serverů o více než 200%, a byl tak spolehlivě operační systém s nejrychleji rostoucím podílem na trhu.

GNU/Linux ale nezískával uživatele pouze na poli serverů, ale i na poli desktopů. GNU/Linux byl, stejně jako Unix, expert friendly, tedy přívětivý pro experty. Branou na trh desktopových operačních systémů je ale především uživatelská přívětivost. A právě tady pomohla celá řada projektů, ať už to byly projekty jako KDE (ohlášen 1996, první verze v roce 1998) či GNOME (ohlášen 1997, první verze v roce 1999) přinášející komfortní grafický desktop, správci distribucí jako Mandrake (první verze 1998) a SUSE (první “SUSE” verze 1996, dříve založená na Slackware) nabízející snadnou a uživatelsky přívětivou konfiguraci systému, stejně jako celá řada vzniknuvších aplikací, které byly schopné realizovat běžné činnosti na desktopu (kancelářské balíky, multimediální přehrávače, hry, apod.).

V roce 2002 používalo dle průzkumu provedeného společností IDC tento operační systém 2.8% uživatelů desktopů. Na serverech měl v tomto roce už 25% podíl.

Novější data bohužel nemáme a webové statistiky jsou neprůkazné, nicméně lze předpokládat, že podíl desktopových uživatelů GNU/Linuxu je mezi 4-5% a na serverech má GNU/Linux více než 30% podíl a neustále roste. Na některých trzích má GNU/Linux dokonce prvenství (superpočítače) a stále více firem a institucí jej implementuje do svých IT infrastruktur.