Ať už chceme GNU/Linux vyzkoušet prostřednictvím live distribuce, nebo jsme si už vybrali klasickou, kterou zamýšlíme instalovat na pevný disk, potřebujeme si ji nejprve opatřit. V zásadě máme několik možností:
stáhnout ISO obrazy médií a vypálit je
nechat si je poslat za určitou částku
nechat si je na počkání vypálit za určitou částku
koupit ji v obchodě nebo v knihkupectví
koupit si ji jako přílohu v časopise
zkopírovat si ji od kamaráda
nechat si ji bezplatně zaslat
Nemáte-li možnost distribuci stáhnout a vypálit, můžete si ji objednat v některém linuxovém obchůdku, někde i nechat si ji na počkání vypálit. Některé z nich uvádím v následujícím seznamu, další naleznete při troše hledání v katalozích či na Googlu:
V obchodech zabývajících se výpočetní technikou příliš zástupců linuxových distribucí, paradoxně, nenajdeme. Někde nám alespoň prodávají distribuce SUSE či Mandrake, ale žádná sláva to není. I mnohá knihkupectví jsou na tom lépe.
Pokud už sháníme nějakou distribuci v obchodech nebo knihkupectvích, měli bychom si předem ověřit, že daná verze je aktuální. Občas je možné sehnat velmi staré verze za nehorázné sumy, jelikož se prodávají jako knihy s CD/DVD přilohou. Starším distribucím bych se raději vyhnul.
Na našem trhu je to především Linux+, který je běžně k dispozici na stáncích. Má 2xDVD přílohu, jednu live distribuci s recenzovanými programy a minimálně jednu další klasickou linuxovou distribuci. Linuxové distribuce však bývají rovněž součástí řady vydání jiných časopisů (např. CHIP, apod.)
Pokud máte známého, který je vám ochotný zvolenou distribuci stáhnout, eventuelně vypálit, vypůjčit či překopírovat, tím lépe, je to legální. Jediný problém může nastat u komerčních (placených) verzí distribucí, které nemusí mít jako celek tak benevolentní licenci. Je to dáno tím, že se v takových distribucích nacházejí komponenty s jinými licencemi, které je třeba respektovat. V takovém případě doporučuji pročíst licenci k dané distribuci.
Máte-li zájem o distribuci Ubuntu, můžete si její live a instalační CD nechat poslat poštou, z vaší strany zcela bezplatně. Více viz http://ubuntu.cz/. Jiné distribuce nic takového nenabízejí, alespoň pokud vím.
V zásadě existují dva scénáře instalace GNU/Linuxu na váš počítač, instalace na čistý počítač (bez OS, bez dat) a instalace na užívaný počítač (s OS i s daty).
V případě, že máte na počítači nějaká existující nezazálohovaná data, tak je ještě před instalací zálohujte. Může se přihodit cokoliv, počínaje překliknutím, přes výpadek elektřiny, po chybu softwaru. Není nic horšího, než když je první zkušenost s jiným operačním systémem korunována ztrátou dat.
Už jsme si o tom říkali, ale já to raději řeknu ještě jednou. Pokud možno, neinstalujte ryzí live distribuce, i když instalaci třeba umožňují. Tato funkce bývá neoficiální a neodladěná, a i když při instalaci nepřijdete o všechna svá data, nemusíte být spokojeni s distribucí samotnou, protože jejím primárním účelem je běh z média, a tomu je přizpůsobena. Pochopitelně není problém provést adekvátní úpravy ručně, ale to je práce pro zdatného a pokročilého linuxového uživatele. Vyberte si raději klasickou distribuci, která je pro instalaci na pevný disk navržena. Tato poznámka se samozřejmě netýká distribucí, které jsou primárně navrženy pro instalaci na pevný disk, ale nabízejí instalační CD s live systémem, jako třeba Ubuntu.
Instalujete-li GNU/Linux do VMWare nebo jiného virtuálního stroje, buďte připraveni na eventuální problémy, linuxové distribuce bývají sestavené pro provoz na skutečných, ne virtuálních počítačích.
Dále berte na vědomí, že tento průvodce je relativně stručný a velmi obecný, navíc různé distribuce mívají instalaci řešenou jinak, takže se klidně můžete setkat s distribucí, jejíž postup instalace bude jiný, některé prvky mohou být vynechány, pořadí může být změněno, ap.
Měli byste si v každém případě opatřit instalační příručku ke své distribuci a tu si důkladně pročíst. Pokud nemáte tištěnou verzi, měli byste si ji před instalací vytisknout.
Dlužno dodat, že většinu rozhodnutí za vás, pokud si zvolíte distribuci zaměřenou na běžného domácího uživatele, učiní samotný instalátor, a vy budete celou dobu spíše jen upravovat jeho nastavení.
Instalace GNU/Linuxu se běžně sestává s těchto fází:
nabootování z instalačního CD
rozdělení pevného disku
výběr softwaru k instalaci
instalace
konfigurace zavaděče
základní konfigurace systému (zadání hesla superuživatele, vytvoření uživatelského účtu, nastavení sítě, firewallu, apod.)
Předpokládám, že to s přehledem zvládnete. Vložíte první instalační CD/DVD do mechaniky a restartujete počítač. Pokud se nezavede instalátor, v BIOSu nastavíte bootování z CD mechaniky. Pokud to nepomůže, vytvoříte bootovací disketu či konsultujete dostupnou dokumentaci.
Na (těžce) nekompatibilním hardwaru může ve fázi bootování GNU/Linuxu nastat problém. Je dobré v této situaci konzultovat dokumentaci a vyzkoušet některé parametry, které můžete předat jádru Linuxu, a tak ho donutit nepoužívat problémový hardware.
Parametr jádru zadáte tak, že na úvodní obrazovce s příkazovou řádkou, která se zpravidla objeví ještě před vlastním nabootováním GNU/Linuxu, zapíšete název jádra (zpravidla Linux, ale mrkněte do dokumentace) a jednotlivé parametry oddělené mezerou podle toho, co chcete vypnout (poslední tři doporučuji použít až teprve v situaci, kdy první dva nezaberou):
noapic
noacpi
noapm
nodma
nosmp
Rozdělení pevného disku je záležitost, kterou můžete provést prostřednictvím instalačního programu či jiného softwaru. Pokud máte k dispozici čistý počítač, je situace jednoduchá, prostě smažete celý disk a necháte instalátor, aby rozvrhl oddíly sám. Pozor dejte v případě, že máte na disku data, která chcete zachovat.
Máte-li na pevném disku data (či celý operační systém), která chcete zachovat, mohou nastat dvě situace. Buď máte disk už rozdělený, v tom případě stačí vybrat jeden oddíl, evakuovat jej, v instalátoru jej vymazat a vytvořit místo volného místa patřičné oddíly. Poslední varianta je situace, kdy pevný disk rozdělený nemáte, v takovém případě je nutné vzít existující oddíl a zmenšit jej. To je ze všech variant nejvíce "nebezpečná" varianta, takže pozor na data!
Zmenšit oddíl s Windows může udělat linuxový instalátor, dokonce i bez zničení dat na něm, ale nedokáží to všechny distribuce a u jistých proprietárních souborových systémů (jako NTFS), jejichž specifikace jsou tajeny, je tato činnost velmi riziková. V každém případě by bylo velmi vhodné konzultovat instalační příručku zvolené distribuce, eventuelně pak dát přednost jinému softwaru pro rozdělování pevných disků. Tam ale doporučuji vyhnout se vytváření oddílu s linuxovými souborovými systémy, to nechte na instalátoru GNU/Linuxu.
Pro naše účely postačí říci, že IDE zařízení (pevné disky a CD mechaniky na většině domácích počítačů) jsou označovány jako hda, hdb, atd., oddíly na pevných discích se značí číslem (např. hda1 nebo hdb4). Zařízení SCSI a SATA disky GNU/Linux rozlišuje buď jako sda, sdb,..., CD mechaniky jsou pak scd0, scd1,... a opět, u pevných disků se oddíly označují číslem (sda1, sda2, atd.). Povětšinou ale stačí sledovat kapacity disků/oddílů a symbolika nesymbolika, co je to za disk/oddíl, vám dojde.
Pokud máte možnost nastavit v instalátoru automatické rozvržení oddílů, učiňte tak (ovšem překontrolujte si, zda tak náhodou nepřijdete o data na některém z existujících oddílů). V nejzazší nouzi je možné nechat instalátor vytvořit pouze jediný oddíl, ale tento postup nedoporučuji. Určitě se hodí minimálně dva, první na OS a data, druhý na swap (odkládací oddíl, něco jako pagefile.sys ve Windows, doporučuje se 2x kapacita RAM, rozumné maximum se pohybuje kolem 2GB). Velmi často se používá rozdělení na tři oddíly, první na kořenový souborový systém, "/", kde bude veškerý software a systémová konfigurace, druhý na swap a třetí na domovské adresáře uživatelů, "/home", kde budou veškerá uživatelská data.
Ten má většinou podobu volení kategorií, ze kterých se zpravidla nainstaluje nějaký předem daný výběr, který by měl většině uživatelů vyhovovat. Doporučuji spíše volit méně balíčků a doinstalovávat později než naopak, abyste se v té záplavě softwaru neztratili.
Pohodlně se usaďte a pozorujte progressbar nebo si jděte uvařit čaj, bude to chvilku trvat.
Poslední krok týkající se celého počítače a nikoliv pouze GNU/Linuxu je konfigurace zavaděče. Máte celou řadu možností, jak v tomto případě postupovat, většinou postačí zvolit instalaci do MBR (hlavního zaváděcího záznamu), linuxové zavaděče jsou schopné bez problémů zavést Windows (naopak to jde také, ale chce to trošku hackingu). GNU/Linux má k dispozici dva zavaděče, LILO a GRUB. Co zvolíte záleží na vás. Ve zkratce, Lilo je minimalistický zavaděč, Grub je poměrně komplexní a nabízí více možností, ale je o to větší.
Zaváděcí disketu je určitě dobré vytvořit, protože MS Windows mají ten neslušný zvyk při své instalaci přepsat bez ptaní MBR svým zavaděčem, a kompletně tak v tomto případě zbořit "most" ke GNU/Linuxu (nebo jiným OS). To se dá samozřejmě ex-post napravit, ale i tak je dobré mít zálohu, pokud nebudete mít nějaké záchranné CD zrovna po ruce.
Superuživatel (uživatel root) v GNU/Linuxu je Bůh, může cokoliv, neplatí pro něj žádná omezení. Může systém libovolně upravit, ale může ho i zničit. Je dobré zvolit nějaké silnější heslo a dobře si jej zapamatovat. V některých distribucích (např. Ubuntu) se heslo pro uživatele root nezadává, administrátorské činnosti se realizují přes sudo, kde postačí zadat heslo k uživatelskému účtu (viz níže).
Velmi silně se nedoporučuje pracovat v GNU/Linuxu pod účtem superuživatele. Systém oprávnění je v unixových systémech vyladěn tak, aby uživateli nic nebránilo realizovat jeho práci, bude-li přihlášen jako obyčejný uživatel, a přitom byl systém samotný dobře chráněn. Pokud bude uživatel potřebovat patřičná privilegia, může si je pro daný úkol jednoduše opatřit, i když bude přihlášen jako obyčejný uživatel.
Linuxové systémy obsahují stavový firewall fungující na úrovni jádra OS. Viry a spyware v GNU/Linuxu problém nepředstavují, a proto je nastavení firewallu to jediné (kromě přirozené ostražitosti), co budete pro bezpečnost svého systému dělat. Distribuce zaměřené na běžné uživatele obsahují většinou velmi jednoduchý klikací nástroj k jeho nastavení. Pro potřeby domácího uživatele doporučuji:
ujistit se, že je firewall zapnutý
nepovolit přístup zvenčí k žádné službě (pokud to vyloženě nepotřebujete)
Některé distribuce (např. Ubuntu) firewall ve výchozí instalaci nenastavují, protože žádná síťová služba ve výchozím nastavení neposlouchá na síti. V takovém případě firewall opravdu není třeba.
ABC Linuxu, Rastislav Stanik, Na co se často ptáme: Organizácia disku
ABC Linuxu, Vlastimil Ott, Na co se často ptáme 1: LILO
Audiovizuální centrum Silicon hill, InstallFest (videa)