Obsah
První, co nás čeká, je přihlášení do systému. Zadáme své uživatelské jméno a heslo a přihlásíme se. Nebudou-li se zobrazovat hvězdičky u hesla, nenecháme se tím vyvést z míry, je to bezpečnostní opatření zabraňující potenciálnímu útočníkovi zjistit, kolik znaků má naše heslo.
Přihlašujeme-li se do příkazového řádku, na výzvu login: zadáme uživatelské jméno a na výzvu password: heslo. Pokud jsme nainstalovali grafické rozhraní, měli bychom být schopni ho nastartovat pomocí příkazu: startx
Za několik sekund se dostaneme do grafického rozhraní systému GNU/Linux. Nyní záleží na tom, jaké grafické prostředí jsme si vybrali nebo nám bylo přiděleno. V úvahu pro většinu distribucí přichází dvě. Gnome a KDE.
Ovládání Gnome, KDE a dalších prostředí v GNU/Linuxu má několik společných prvků. Tím prvním a nejdůležitějším je funkce levého a pravého tlačítka myši. Levé tlačítko provádí volbu, pravé tlačítko vyvolává vlastnosti. Dalším prvkem je koncept virtuálních ploch. Na každé "ploše" můžete mít spuštěné různé aplikace a mezi plochami se můžete snadno přepínat.
Plocha jako taková, tj. ikony na pozadí, je ovládacím prvkem přítomným v Gnome a KDE. V jiných, odlehčených prostředích, být nemusí (lze však doplnit jako samostatný program). Obsah plochy, pokud je plocha k dispozici, je uložen v adresáři /home/uzivatel/Desktop, kde uzivatel je vaše uživatelské jméno. Tolik ke společným prvkům. Podívejme se teď na jednotlivá prostředí.
Schránka funguje klasickým způsobem přes menu nebo klávesové zkratky (Ctrl+C nebo Ctrl+Insert kopíruje, Ctrl+V nebo Shift+Insert vkládá, Ctrl+X vyřízne). Funguje ale ještě pohodlněji. Pokud myší označíte nějaký text, automaticky se zkopíruje do schránky. Pak se stačí přesunout jinam a použít prostřední tlačítko myši, které zkopírovaný text vloží.
Prostředí KDE má plochu s ikonami a spodní lištu. Na spodní liště úplně vlevo se nachází tlačítko K (ať už tak vypadá či ne), které je branou k aplikacím a hlavním funkcím (tj. odhlášení, nastavení prostředí, spuštění programů, vyhledávání). Po pravici tohoto tlačítka jsou tlačítka další, vedoucí k těm nejdůležitějším aplikacím. Následuje přepínač virtuálních ploch, pruh úloh (zde se zobrazují spuštěné programy), systémová lišta a hodiny.
Spodní lišta je vysoce konfigurovatelná (pravé tlačítko), lze do ní přidávat i tzv. applety (běžící prográmky, např. předpověď počasí) a různě měnit její velikost, umístění a prvky. Tlačítko K i vše ostatní lze libovolně přesouvat. Plocha je rovněž konfigurovatelná (pravé tlačítko).
Nastavení prostředí se nachází v menu K (pod položkou Nastavení systému nebo System settings). Tato nastavení se převážně týkají prostředí, nikoliv systému jako takového. Lze tu snadno nastavit rozložení klávesnice, což je dobrý první krok. Je to položka rozvržení klávesnice v místních zvyklostech a zpřístupnění. Implicitní klávesová zkratka pro přepnutí klávesnice je Ctrl+Alt+K.
Operace "táhni a pusť" se v KDE provádí pouze levým tlačítkem myši (pravým provést nejde), s tím, že po přesunutí položky se prostředí samo zeptá, co má udělat (kopírovat, přesunout, vytvořit odkaz, ap.). Podržíte-li Shift při pouštění položky, položka se do nového umístění přesune. Pokud podržíte Ctrl, položka se zkopíruje. Pokud podržíte obojí, vytvoří se odkaz.
Prostředí Gnome má dvě lišty a desktop. Spodní lišta obsahuje pruh úloh a přepínač virtuálních ploch. Horní lišta obsahuje tři menu, aplikace, místa a systém. Názvy jsou samovysvětlující. Menu aplikace zobrazí strukturovanou nabídku aplikací, menu místa zobrazí všechny připojené datové jednotky, včetně sítě. Nabízí i vyhledávání souborů. Systém pak nabízí systémové funkce - konfiguraci, správu prostředí i systému a odhlášení uživatele. Po pravé straně od menu se na liště nachází tlačítka pro rychlé spouštění vybraných aplikací. Následuje systémová lišta a hodiny. Jednotlivé funkční prvky se dají nastavovat po kliknutí pravým tlačítkem myši.
Do horní lišty Roložení klávesnice lze v Gnome nastavit pomocí menu Systém, v němž stačí zvolit Nastavení-Klávesnice. Implicitní klávesová zkratka pro přenutí klávesnice je současné stlačení obou Shiftů, eventuelně Altů.
Operace "táhni a pusť" se provádí pouze levým tlačítkem myši (pravým provést nejde). Na rozdíl od KDE se po přesunutí položky provede to, co si prostředí myslí, že chcete provést. Pokud přesouváte položky ve stejném kontextu (na jedné datové jednotce), zvolí se operace "přesunout". V jiném kontextu (na různých datových jednotkách) se zvolí operace "kopírovat". Podržíte-li Shift při pouštění položky, položka se do nového umístění přesune. Pokud podržíte Ctrl, položka se zkopíruje. Pokud podržíte obojí, vytvoří se symbolický odkaz.
Potřebujete-li zadat znak z anglické klávesnice (typicky zavináč, křížek, apod.), ale zvolenou budete mít českou, nemusíte se přepínat zpět na anglickou. Podržíte pravý Alt a můžete vložit znaky z anglické klávesnice. Můžete při tom klidně používat Shift, a dostat se tak k dalším speciálním znakům.
Jednou z možností, jak rychle spustit aplikaci, je použít klávesovou zkratku Alt+F2. Zobrazí se dialog s editačním políčkem, kam stačí zapsat název aplikace, např. konsole, a "odentrovat". Pro někoho, kdo umí rychle psát a má dobrou paměť, to může být velmi užitečné.
Pokud používáte prostředí KDE a z nějakého jiného adresáře se pokusíte operací "táhni a pusť" přenést na plochu obrázek, jedna možnost v nabídce bude "Nastavit jako tapetu". Je to velmi jednoduchý způsob, jak změnit obrázek na ploše.
K příkazové řádce se lze dostat přímo v grafickém režimu pomocí terminálového programu (konsole, gnome-terminal, xterm, eterm, ap.), který určitě najdete pod Systémovými nástroji (nebo něčím podobným). Grafické prostředí ale také můžete opustit, a dostat se tak do textového režimu. To provedete klávesovou zkratkou Ctrl+Alt+Fx, kde x je číslo od 1 zpravidla do 7, podle toho, na jakou virtuální konzoli se chcete přepnout. Ano, i textový režim má něco jako virtuální plochy. Na první virtuální konzoli se přepnete klávesovou zkratkou Ctrl+Alt+F1. Mezi jednotlivými virtuálními konzolemi se už v textovém režimu přepínáte pomocí Altu (tj. Alt+F1, Alt+F2, apod.). Na jedné z virtuálních konzolí sídlí samotné grafické prostředí, zpravidla na sedmé. Takže zpátky se dostanete pomocí Alt+F7.
Jaké aplikace použít, to nechám samozřejmě na vás. Jsou seřazené podle kategorií, takže by neměl být problém najít takovou aplikaci, kterou potřebujete. Doporučuji vám se podívat, jaké aplikace máte k dispozici a provést takový rychlý osobní průzkum. Když nebudete vědět, co zkusit, pak tu mám pár tipů. Firefox, Konqueror jsou webové prohlížeče (Konqueror je navíc i správce souborů). Jako kancelářský balík určitě zkuste OpenOffice. Jako jednoduchý textový editor postačí Kwrite či Gedit. Co se týče her, určitě vyzkoušejte Frozen Bubble (pozor, návykové!). K přehrávání hudby doporučuji Amarok, Rhythmbox či Xmms. K přehrávání videa můžete použít Totem nebo Mplayer.
Chcete najít linuxový ekvivalent určité aplikace? Pak se vám možná hodí tabulka ekvivalentů[13]. A nebo můžete použít databázi linuxového softwaru na adrese www.linuxsoft.cz.
Jak pouštět aplikace, to už víme. Druhá nezbytná věc, kterou uživatel ke své činnosti potřebuje, je pracovat se soubory, které vytvořil, přesouvat je, kopírovat, mazat. K tomu je třeba nějakého správce souborů. Tím nejzákladnějším způsobem, jak toho lze dosáhnout, je v KDE použít ikonku "Můj adresář", v Gnome "Místa" - "Domovský adresář", čímž dosáhneme spuštění správce souborů. Mezi více okny správce souborů stačí použít operaci "táhni a pusť".
Správců souborů existuje více, já doporučím ještě dva. Prvním je vynikající správce souborů Midnight Commander pro příkazovou řádku (příkaz mc), druhým je Krusader, správce pro grafické prostředí. Velkou část operací lze také realizovat pomocí pravého tlačítka myši (např. zabalit, zašifrovat, apod.).
V GNU/Linuxu jsou datové jednotky připojené do jedné adresářové struktury. Disková jednotka se pro uživatele jeví jako obyčejný adresář (tomuto adresáři se říká přípojný bod alias "mount point"). Adresářová struktura začíná kořenovým adresářem, který se označuje znakem /. Má svá přísná pravidla, ale o těch až jindy. Prozatím vám postačí vědět, že váš domovský adresář, kde můžete realizovat cokoliv, je /home/uzivatel, kde uzivatel je vaše uživatelské jméno. Dodatečné datové jednotky se připojují do adresáře /mnt nebo /media, zpravidla dle názvu (tj. /media/cdrom je přípojný bod vaší CD/DVD-ROM/RW mechaniky). V těchto adresářích můžete také najít identifikované oddíly s daty patřící jiným operačním systémům.
Unixové systémy rozlišují v názvech souborů a adresářů velká a malá písmena. Je tedy rozdíl mezi souborem s názvem "ahoj" a souborem s názvem "Ahoj".
Přívětivé distribuce mívají vždy svůj vlastní recept, jak zacházet s médii, a proto nemohu než vám spíše ozřejmit principy této práce, s tím, že některé kroky, které nastíním, ve vámi zvolené distribuci možná nebudete muset realizovat.
Prvním krokem je připojení média k přípojnému bodu (tj. adresáři, kde budou jeho data přístupná). Detekované médium se vám velmi pravděpodobně objeví přímo na ploše.
Jakmile je médium detekováno, je třeba jej připojit. Pokud ikonu otevřeme (kliknutím nebo dvojklikem, podle nastavení), dojde k automatickému připojení. Nebo můžeme použít pravé tlačítko a zvolit "Připojit". Když budeme chtít médium odpojit, zvolíme "Odpojit" nebo "Odstranit" v případě flash disků a paměťových karet. Médium můžeme nechat vysnout zvolením "Vysunout". Vše samozřejmě z menu pravého tlačítka.
Stane se, že nám systém oznámí, že zařízení není schopen odpojit. Je to způsobeno tím, že máte otevřený program, který k datům z média přistupuje. V takovém případě se médium odpojit nedá, dokud neukončíme práci s takovým programem. Toto chování zajišťuje konzistenci dat.
Zkusím upustit od teorie a říci jen pár praktických poznámek. Systém oprávnění v GNU/Linuxu zajišťuje, aby uživatel nezlikvidoval omylem nebo úmyslně celý systém. Pracuje-li se pod běžným účtem, vše podléhá systému oprávnění. Uživatel je králem jen ve svém domovském adresáři, ale jinde ne. Z tohoto důvodu, budete-li pracovat jako běžní uživatelé, nemusíte se obávat, že něco poškodíte.
Při instalaci jste pravděpodobně zadávali heslo uživatele "root" (superuživatele). Tento uživatel je všemocný, tj. pro něj oprávnění neplatí, může všechno. Jako normální uživatel si můžete vypůjčit jeho oprávnění při spuštění aplikace provádějící správu systému - v grafickém prostředí budete požádáni o zadání patřičného hesla. Daný program pak bude pracovat s oprávněním uživatele root. Pouze v této době a pouze při práci s tímto programem můžete systém reálně ohrozit. Nebo pokud se jako root přímo přihlásíte, a to silně doporučuji nedělat. Je to nebezpečné a není to nutné.
Pokud něco přestalo fungovat, můžete využít nouzovou proceduru, kterou jsem sestavil pro běžného uživatele. Následujte zvolené kroky podle situace, pokud možno v pořadí. Pomocí Alt+Tab se můžeme přepnout do jiného programu na stejné ploše. Můžeme se přepnout na jinou virtuální plochu, v KDE je to Ctrl+Fx (kde x je číslo od 1 do počtu virtuálních ploch).
Program můžeme ukončit pomocí Alt+F4. Vzpurný program můžeme ukončit pomocí programu xkill, který má v KDE běžně namapovanou zkratku Ctrl+Alt+Esc. Hnátu s lebkami namíříme na program k sestřelení a stiskneme levé tlačítko myši. Většinou se můžeme nouzově odhlásit pomocí Ctrl+Alt+Del. Grafické rozhraní je možné celé sestřelit pomocí Ctrl+Alt+Backspace. Můžeme se přepnout do textového režimu pomocí Ctrl+Alt+F1. V této situaci pomůže klávesová zkratka Ctrl+Alt+Del k vyvolání nouzového restartu.
Pokud jste došli až sem, znamená to, že došlo k vážnější poruše. Následující postup se možná bude zdát složitější, ale není na něm co zkazit. Respektive, zkazí se méně při jeho provedení než při studeném restartu rovnou. Mezi každým krokem je dobré pár sekund počkat. Dlužno dodat, že na některých distribucích je tato funkce vypnutá přímo v jádře (bezpečnostní opatření). Tak jako tak, lze ji alespoň vyzkoušet. Nuže:
Alt+PrintScreen+R (uvolní klávesnici)
Alt+PrintScreen+S (vyprázdní vyrovnávací paměti)
Alt+PrintScreen+E (požádá programy o ukončení)
Alt+PrintScreen+I (sestřelí všechny programy)
Alt+PrintScreen+U (odpojí souborové systémy)
Alt+PrintScreen+B (restartuje počítač)
Pořád nic? Pak je možné, že v jádře je tato funkce vypnutá, nebo jádro přestalo fungovat úplně. Teď už se nedá dělat nic jiného než restartovat stroj násilím (tlačítko RESET) nebo mašinu vypnout.
Pokud se rozhodnete nainstalovat a používat GNU/Linux, pak se vám do začátku určitě hodí několik postřehů, které jsem za dobu svého průzkumu problémů linuxových začátečníků učinil.
Jakkoliv se tato věta může zdát banální, vědomí o tomto faktu bývá často klíčem k zachování uživatelské přízně ke GNU/Linuxu. Pokud si člověk neuvědomí, že GNU/Linux nevychází z Windows, ale z Unixu, a spravuje jej stejnými postupy jako Windows, může narazit na problémy způsobené odlišností techto systémů a třeba jej zavrhnout, byť by bývalo stačilo použít linuxový postup a celou záležitost by realizoval v naprosté pohodě. Velmi častým příkladem je nepoužívání správce balíčků (viz dále). Osobně doporučuji aplikovat přístup "Jak na to v GNU/Linuxu?" místo častého a nešťastného "Proč to nejde jako ve Windows?".
Bez správné distribuce to nejde. Každý uživatel má jiné preference a každý uživatel si od GNU/Linuxu bude slibovat něco jiného. Stejně tak bude chtít každý uživatel zajít v seznámení s GNU/Linuxem do různé hloubky. Někdo bude chtít jít “až na kost”, jinému postačí pohyb v grafickém rozhraní a spouštění aplikací. U Windows je člověk zvyklý na možnost vybírat maximálně několik prakticky shodných verzí lišících se v maličkostech, zatímco linuxových distribucí je hodně a bývají dost odlišné.
Obecně, existují distribuce vhodné pro začátečníky (user friendly) a distribuce vhodné pro pokročilé uživatele GNU/Linuxu (expert friendly). Pokud začínáme s GNU/Linuxem a nechceme jeho poznávání věnovat příliš času, bylo by vhodné zvolit uživatelsky přívětivou distribuci. Pouze pokud máme spoustu času a zájem poznat GNU/Linux do hloubky (a následně náležitě využít nabyté znalosti), použijeme některou z distribucí určených pro pokročilejší uživatele.
Dodávám, že výběr špatné distribuce bývá velmi častým, byť zbytečným, důvodem zavržení GNU/Linuxu. Proto se pokusme uvážit, jaké máme znalosti a předpoklady, časové zázemí a vůli a chuť se učit, a vyberme distribuci podle toho.
Bez dokumentace to opravdu nejde. Alespoň dokumentaci k vámi zvolené distribuci byste si měli projít. Samozřejmě čím více toho o GNU/Linuxu přečtete, tím lépe, ale když nic, tak alespoň distribuční dokumentaci. Tam najdete informace o specifikách distribuce, ale i různé tipy a triky, jak některé operace provádět rychleji a efektivněji. Zejména uživatelé přecházející z neunixového operačního systému potřebují vstřebat rozdíly mezi těmito systémy, a k tomu je dokumentace velmi důležitá.
Opravdu není dobrý nápad (alespoň v začátcích) kompletně zrušit stávající operační systém, byť třeba zjistíme, že nám již nevyhovuje. Umíme se v něm totiž stále velmi snadno zorientovat, což nám pomůže v situaci, kdy honem nebudeme vědět, jak něco realizovat v GNU/Linuxu. Teprve až zjistíme, že nám původní operační systém už půl roku leží jen tak ladem a prostor, který zabírá, nám citelně chybí, začneme uvažovat o jeho kompletním zrušení.
Pokud jste z jiného systému zvyklí provádět běžnou práci pod administrátorským účtem (tj. pod rootem), v GNU/Linuxu to nedělejte. Opravdu to není dobrý nápad. V GNU/Linuxu není práce pod uživatelským účtem nijak handicapovaná, protože je možné velice snadno získat rootovská oprávnění pro specifický úkon. Je dokonce běžné, že je uživatel v případě, že si z menu vybere nějaký konfigurační nástroj vyžadující práva uživatele root, automaticky požádán o rootovské heslo, a může tedy danou činnost bez problémů realizovat.
Není to pouze specifikem českých diskusních fór (a poraden), ale velmi často se můžete setkat s tím, že vám někdo místo dobře mířené a přesné odpovědi na váš problém nabídne přechod na jinou distribuci (nezřídka stylem opravdu neslušným). Za takové příspěvky se vám předem jménem všech rozumných linuxových uživatelů omlouvám (to víte, i my máme mezi sebou tupce). Osobně doporučuji takové příspěvky ignorovat a až na výjimky neměnit v začátcích distribuci, kterou si vyberete.
Pravdou je, že žádná distribuce není zcela bezproblémová a každá má svá specifika, která je potřeba znát. Člověk, který vám bude chtít pomoci a ne si jen masírovat svoje ego, bude vaši svobodu volby zcela respektovat a pokusí se vám poradit, jak daný problém vyřešit v distribuci, kterou používáte. Bude si totiž velmi dobře uvědomovat, že jakmile byste přešli na jinou distribuci, setkali byste se s jinými problémy a nejpozději druhý den by od vás našel ve fóru či konferenci další dotaz.
Dobrou strategií do začátku je zvolit si distribuci a vydržet s ní nějakou dobu. Pokud narazíte na problémy, snažte se je vyřešit místo přechodu na jinou distribuci. Ten si schovejte na později, až budete Linux ovládat na dostatečné úrovni. Do té doby bývá přechod na jinou distribuci kontraproduktivní, protože vás ještě více zmate a může s sebou přinést další problémy, které bude třeba řešit.
Na druhou stranu, v určitých situacích se tomu nevyhnete, například v situaci, kdy si vyberete distribuci, která se pro vás nehodí (příliš složitá nebo příliš klikací), popřípadě když budete vědět, že ta vaše má nějaké problémy, které jsou pro vás fatální, a ona druhá je nemá. To ale jistě poznáte sami.
GNU/Linux je poměrně komplexní operační systém, navíc zcela otevřený a dobře zdokumentovaný. V uživateli leckdy množství dokumentace a okolnosti vyvolávají pocit, že to všechno bude muset projít, aby systém mohl používat, ale tak tomu není. Jako uživatelé si můžete vybrat, kam až v seznamování s GNU/Linuxem budete chtít zajít. Můžete zůstat na úrovni klikání v grafickém rozhraní nebo pokročit až na úroveň zdrojového kódu, volba je čistě a pouze na vás.
V GNU/Linuxu je správa softwaru řešena centrálně, prostřednictvím správce balíčků. A to je přesně způsob, který by měl začátečník preferovat a, je-li možno, neinstalovat software jinak, je to složitější a má to svá úskalí. Většinou to ale není vůbec nutné, protože prakticky většina softwaru, který kdy budete chtít použít, se nainstaluje už během instalace, nebo je k dispozici prostřednictvím správce balíčků. Práce s ním je podrobně popsána v kapitole Správa softwaru.
Někdy se dostanete do situace, kdy budete mít na jedné straně možnost používat aplikaci určenou pro jiný operační systém v emulátoru a na straně druhé budete mít možnost používat nativní aplikaci pro GNU/Linux. Z hlediska praxe je vhodnější preferovat v tomto případě ekvivalentní nativní aplikaci pro GNU/Linux.
Nebudu se pokoušet vám tvrdit, že GNU/Linux je zcela bezproblémový operační systém. Na nějaký problém nepochybně dříve či později narazíte. Skeptik by v této souvislosti mohl rozdíl mezi GNU/Linuxem a jiným operačním systémem vidět v různé škále problémů, které budete řešit. V této souvislosti nemohu než doufat, že se nevzdáte předčasně, pokud na nějaký problém narazíte. Přeci jen, když už ujdete tak dlouhou cestu a chcete vyzkoušet jiný operační systém, měli byste mu dát férovou šanci.
Pokud vás zajímá, jak GNU/Linux funguje, můžete si pročíst kapitoly zaměřené na architekturu a správu GNU/Linuxu. Určitě si pročtěte kapitolu označenou jako Správa softwaru, určitě se vám hodí, až budete chtít nainstalovat nějaký program nebo aktualizovat distribuci.
Pokud zjistíte, že vaše distribuce nepodporuje přehrávání určitých multimediálních souborů, je to otázka doinstalování příslušných kodeků. Za tímto účelem nahlédněte do distribuční dokumentace nebo se podívejte do diskusních fór. Nepochybně naleznete podrobný návod, jak podporu proprietárních formátů doplnit.
Projděte si zdroje a odkazy zejména pod touto kapitolou, kde naleznete mj. odkazy na dokumentace podobné této.
ABC Linuxu, čtenáři, Učebnice GNU/Linuxu
Petr Mach, Úvod do systému Linux
Dokumentační projekt http://www.tldp.org/
Dokumentační archív http://docs.linux.cz/
Tutoriály na Rootu, http://tutorialy.root.cz/
Really Linux (anglicky), http://www.reallylinux.com/